Transplantace mi zachránila život a já si ho teď užívám naplno

Můj příběh s ledvinami začal už na základní škole. Měla jsem vyšší krevní tlak, a tak jsem pravidelně chodila ke své dětské lékařce na měření. Také mě často trápily angíny a záněty močového měchýře. Až jednou, i po přeléčení antibiotiky, zůstala v moči bílkovina.

Začala jsem proto docházet na dětskou nefrologii, kde lékaři zjistili, že problém souvisí s ledvinami. Naštěstí se tehdy jednalo jen o malou odchylku, takže jsem chodila na kontroly jednou ročně a dlouhé roky užívala jednu tabletku na tlak denně.

Kolem roku 2017 jsem procházela stresovým obdobím a právě tehdy se mi začaly zhoršovat i výsledky. Bílkoviny a krve v moči přibývalo, a tak mě můj lékař poslal do Fakultní nemocnice Hradec Králové na biopsii ledviny. Ta odhalila IgA nefropatii s FSGS. Následovala šestiměsíční léčba Prednisonem a můj zdravotní stav se naštěstí stabilizoval.

V roce 2019 jsem otěhotněla. První polovina těhotenství probíhala v pořádku, ale v té druhé už se začaly výsledky opět zhoršovat. Trápil mě neustále vysoký krevní tlak, zhoršovala se funkce ledvin a přidávaly se další komplikace. Ve 34. týdnu se zhoršily i ozvy miminka, a tak se lékaři rozhodli porod vyvolat. Pravděpodobně se u mě rozvinula preeklampsie.

Dcerka musela být nějaký čas v inkubátoru, ale všechno dobře dopadlo. Je naprosto zdravá a v pořádku. 

Po porodu jsem přešla do péče nefrologie ve Fakultní nemocnici Hradec Králové. Jenže moje ledviny postupně přestávaly zvládat svou práci a v roce 2024 už jejich funkce nebyla dostatečná. Přišel čas začít řešit transplantaci. V prosinci 2024 mě zařadili na čekací listinu.

Kolem Velikonoc roku 2025 mi začalo být opravdu špatně a musela jsem začít s dialýzou.

Zpočátku se mi ulevilo, ale bohužel jsem dialýzu nesnášela dobře. Bylo to hodně náročné období, nejen fyzicky, ale i psychicky. Při dialýzách i po nich mi bývalo špatně a celý život se najednou točil kolem toho, jak mi zrovna je.

Do toho všeho jsem měla obrovský strach z transplantace.

V létě 2025 přišel první telefonát, že se pro mě našla ledvina. Bohužel se ukázalo, že je infekční, takže z transplantace sešlo a já zůstala na dialýze.

Víte, co je zvláštní? V tu chvíli se mi vlastně i trochu ulevilo. Tak moc jsem se transplantace bála.

Jenže čas běžel dál, dialýzy pokračovaly a mně při nich i po nich bylo stále špatně. Život byl čím dál náročnější. A právě tehdy jsem si to všechno dokázala v hlavě srovnat. Strach z transplantace postupně vystřídala naděje, že se zase budu cítit dobře a budu moci normálně žít.

Najednou už jsem transplantaci nevnímala jako něco, čeho se bojím, ale jako vysvobození.

A pak přišel březen 2026.

Bylo velmi brzy ráno, když mi zazvonil telefon. Mají pro mě ledvinu!

Tentokrát všechno klaplo a šlo se na věc.

Ani nedokážu popsat, co jsem v tu chvíli cítila. Měla jsem co dělat, abych se nerozplakala štěstím. A když si na ten okamžik vzpomenu dnes, mám zase slzy na krajíčku.

Tak moc jsem za transplantaci vděčná.

Teď jsem sedm měsíců po transplantaci a pořád mě dojímá, jak moc se mi díky ní změnil život. Samozřejmě že člověk má stále nějaké obavy, ale to, co jsem dostala, je obrovský dar.

Transplantace mi zachránila život. A já si ho teď konečně zase můžu naplno užívat.

Mám spoustu energie na rodinu, na zahradu, na své koníčky a mohla jsem se vrátit i do práce. A hlavně se zase cítím dobře. To je něco, čeho si dnes vážím mnohem víc než kdy dřív.

Celá tahle zkušenost mě ale naučila ještě jednu důležitou věc. Že nemá cenu pořád něco odkládat. Že když má člověk nějaký sen, měl by si ho splnit, pokud má tu možnost.

A tak jsem si splnila svůj celoživotní sen. Koupila jsem si koně. 

Možná bych k tomu dřív hledala spoustu důvodů, proč ještě počkat. Ale dnes už to vidím jinak.

Život je přece od toho, abychom ho žili. A když člověk dostane takový dar, jakým je transplantace, měl by si ho pořádně užít.

A teď bych chtěla ještě z celého srdce poděkovat.

Velké, opravdu velké díky patří celému transplantačnímu týmu. Jste neskuteční.

A také všem lékařům a sestřičkám, kteří se o nás starají a jsou tu stále pro nás. Tolik péče, tolik práce, trpělivosti a ochoty, které se nám dostává. Někdy si říkám, že to snad ani není možné. To musí být andělé v lidském těle. 

A samozřejmě děkuji své rodině a přátelům. Za jejich podporu, za to, že při mně stáli a že jsem na to všechno nebyla sama.

Děkuji všem, díky kterým dnes můžu žít život, ze kterého mám zase takovou radost.

Monika