Vím, že boj s nemocí nekončí, ale díky transplantaci a přístupu lékařů mám šanci ji porazit
Narodila jsem se jako postižené dítě. Potkal mě rozštěp patra "postižení močových cest a reflux ledviny."
Bohužel v místní nemocnici mi nebylo dáváno moc šancí na život. Naštěstí jsem se ocitla přičiněním babičky na dětském oddělení Fakultní nemocnice Hradec Králové. Díky osobnímu přístupu tamních zdravotních sester a lékařů pod vedením MUDr. Hviezdoslava, jsem se propracovala k životu. Pro nefunkčnost svěrače jsem měla život komplikován nošením plen i ve vyšším věku, proto jsem se stranila spolužáků a kamarádů. Celé dětství jsem musela navštěvovat nemocnici a podstupovat lékařské a operační zákroky. Ve třinácti letech mi byla vytvořena urostomie a díky tomu mi začal nový život. Později se zkomplikoval epilepsií, která mi dodnes více či méně ztrpčuje život.
Ale podařilo se mi dokončit střední školu, nastoupit do zaměstnání a vdát se. Po nařízení Ministerstva zdravotnictví jsem nesměla již na kontroly jezdit do Fakultní nemocnice v Hradci Králové a v Nemocnici v Chrudimi si moc se mnou neuměli poradit. Časem došlo k selhání ledviny, ale naštěstí se mě ujal pan doktor Navrátil z hradecké urologie. Jen díky jeho pomoci jsme si s manželem mohli splnit sen o vlastním dítěti a dnes máme zdravou dceru.
Později mi musela být odebrána pravá ledvina a přeoperována stomie. Funkce ledviny se časem zhoršovala natolik, že jsem byla zařazena do weiting listu na transplantaci ledviny. Na nefrologickém oddělení ve FN Hradec Králové o mě pečoval MUDr. Fixa, který měl perfektní až osobní přístup ke všem pacientům.
V noci na 28.listopad 2011 jsem se od pana doktora Navrátila dozvěděla, že nastal den „D“. Od lékarů jsem se dozvěděla, že v těchto dnech slaví padesáté výročí první transplantace ledviny v Československé republice. Moje postižení si vyžádalo delší, až osmihodinovou operaci. Epilepsie mi sice rekonvalescenci zkomplikovala, chvíli jsem se ocitla na vozíku, ale díky doktorce Michaele Kubišové a paní doktorce Hojdíkové jsem se po půl roce zotavila.
Vím, že boj s nemocí nekončí, ale díky pomoci a podpoře mých příbuzných a díky lékařům a zdravotním sestrám z Fakultní nemocnice v Hradci Králové, se všechno lépe překonává.
Dagmar Burešová
