Příběh Lucky a jejího bratrance Jakuba

     V patnácti letech mu lékaři diagnostikovali chronické selhání ledvin. Za 7 let si prošel mnoha pobyty v nemocnicích a bezpočtem vyšetření. V listopadu 2014 se jeho zdravotní stav natolik zhoršil, že musel být zařazen na čekací listinu transplantací a začít s dialýzou.

     V naší rodině byli ze začátku dva potencionální dárci. Jakubův otec s matkou.  První začal podstupovat testy otec, ale bohužel už na začátku testů mu lékaři oznámili, že má bohužel také problémy s ledvinami a nemůže se stát dárcem ledviny pro svého syna. Po tomto zjištění přišla na řadu Jakubova matka. První polovina testů proběhla bez komplikací a už to vypadalo, že se dárce našel. Ale radování bylo bohužel předčasné. Jakubova matka prodělala malou mozkovou příhodu. V tu chvíli se mi v hlavě zrodila myšlenka: „Co kdybych to zkusila já?“ Za pár zkumavek krve a moči nic nedáme. Jakub si nejprve nepřál, abych se do toho vkládala. Ale já ho naštěstí neposlechla a objednala jsem se v březnu 2015 na nefrologii v Liberci na odběry. Počáteční odběry dopadly dobře a odeslaly se do Prahy do Ikemu.

Už při první návštěvě Ikemu jsem si strašně přála, aby to vyšlo a já mohla Jakubovi pomoct...

A ONO TO VYŠLO!!!

Po třech měsících všemožných vyšetření, sběrů moči, zkumavkách krve, návštěvě psychologa a etické komise, nám bylo 8. června 2015 oznámeno, že jsem vhodná dárkyně pro Jakuba. Za týden jsme nastoupili do Ikemu a 16.června 2015 se nám změnil život. Tedy hlavně Jakubovi. Moje radost byla nepopsatelná. Moje okolí se k mému rozhodnutí stavělo spíše negativně, ale bylo to pouze ze strachu o mě a o Jakuba. Já za sebe mohu říci, že jsem z toho nebyla vůbec nervózní a strach jsem měla pouze o Jakuba, aby vše dopadlo dobře a ledvinu jeho tělo přijalo.

Den před nástupem do nemocnice proběhlo dojemné loučení s rodinou a nejbližšími přáteli. Všem jsem slíbila, že se vrátíme v pořádku. Jak jsem řekla, tak se i stalo. Operace proběhla úspěšně a bez větších komplikací. Druhý den po operaci mě sestřičky zavezly za Jakubem na oddělení. Vypadal výborně, skvěle, zdravě a já měla nepopsatelné pocity. Měla jsem strašnou radost a byla jsem moc pyšná, že jsme to oba zvládli. Pyšná jsem nebyla jen já, ale naše celá rodina, přátelé a všichni známí.

Dnes jsme osm měsíců po operaci a jsme oba v pořádku. Nebudu říkat, že to bylo po operaci jednoduché, to bych totiž trochu lhala. Samozřejmě bolesti byly ze začátku velké ale také se rychle hojily a den ode dne to bylo lepší a lepší. I přes tu neuvěřitelnou bolest bych šla a udělala to znovu. Ta bolest za to stála. Mé rodině a okolí patří velké díky za jejich podporu, nervy a lásku, kterou mi dávali a nadále dávají. Jsem šťastná za to, že jsem to pro Jakuba mohla udělat. Kdo jiný, pokud je to alespoň trochu možné, by nám měl v takové situaci pomoci, než rodina? Věřím a vím, že je na světě mnoho lidí jako jsem já, kteří se k tomuto činu odhodlají a já je nesmírně obdivuji a fandím jim.

Vzhledem k mému věku mi spousta lidí říkalo, že jsem na to moc mladá a že z toho ještě nemám rozum a podobně. Neměli pravdu a já jsem ráda za to, že mám svou hlavu a udělala jsem to. Nelituji toho a nikdy nebudu. Můj život s jednou ledvinou probíhá skoro stejně jako s oběma. Až na čtyři jizvičky o tom skoro už vůbec nevím.

Náš příběh jsem se rozhodla napsat proto, aby si potencionální dárci ledviny uvědomili, že rozhodnutí je pouze jen a jen na nich, nikoliv na jejich okolí...

Lucie