Nevzdal jsem se

     O snížené funkci ledvin jsem se dozvěděl ve 23 letech (v r. 1997) po zdravotní prohlídce, kdy jsem dostal nabídku angažmá v extraligovém klubu házené HBC Jičín. Doufal jsem naivně, že se to o prázdninách přeléčí.  Ale lékařům bylo vše jasné. Za měsíc jsem nebyl schopen při imunosupresivní léčbě běhat a zhroutil se mi svět. Za dalších devět měsíců jsem musel na dialýzu.

Vybral jsem si peritoneální dialýzu. Nechtěl jsem se na tři až čtyři krát týdně poutat k nemocnici. V té době mě podpořila manželka a vědomí, že máme ročního syna. Byli pro mě motivací a podnětem k tomu, abych se nevzdával a nepřestal pracovat. 

     Po překonání počátečních problémů s tlakem jsem se snažil zapojit do všech aktivit včetně sportu. Po dvou letech jsem opět začal hrát házenou. Vrátil jsem se do nižší soutěže. Ale fyzicky to nešlo zvládnout. Myslím si, že mě tenkrát chtěl tým spíše povzbudit a udělat radost. Ani se mi nechce věřit, že jsem si v autě měnil po zápase roztoky v břiše. Ale pravidelně jsem trénoval. Pídil jsem se po sportovních aktivitách dialyzovaných a transplantovaných, až jsem se dostal ke dnešní legendě transplantačního zápolení Tomáši Dřevíkovskému (5x TL ledviny a 1x TL jater) a zúčastnil jsem se svých 1. evropských her v Maďarsku. Tehdy začala moje nová sportovní éra.

     Věděl jsem o příbuzenských transplantacích, ale mamka a bratr nemohli a ani táta nebyl ideální dárce vzhledem k vysokému tlaku. Manželka Lída se také nabízela, ale vyhodnotili jsme to jako moc rizikové. Velkým překvapením pro mě bylo, když mi zavolala dlouholetá kamarádka Péťa. Zjistila si mou krevní skupinu a byla připravena mi ledvinu darovat. Zaskočilo mě to. Ale s MUDr. Navrátilem jsme se dohodli, že této nabídky využijeme pouze v případě nezbytné nutnosti.

     Krátce před transplantací jsem byl již tak zvyklý na dialýzu, že pokud by „peritoneálka“ mohla vydržet dlouhodobě, ani bych se k transplantaci nepřikláněl.

     Ale 6. 8. 2003 mi ve dvě hodiny ráno zazvonil telefon. Posadili jsme se s manželkou na postel a já jsem řekl: „Jestli je to Pavel Navrátil, je to jasné.“ Měl jsem štěstí. Za hodinu jsme se sešli v nemocnici. Již tenkrát jsme byli přátelé a měl mou naprostou důvěru. Transplantoval mě dopoledne ve FN Hradec Králové. Večer měl odjet s rodinou na dovolenou do zahraničí. Neodjel. K rodině se připojil až po pár dnech. Patří mu neskonalý dík.

     Po transplantaci se mi vrátila plně životní energie a fyzická i duševní síla. S dialýzou se to nedalo srovnat. Tehdy jsem si uvědomil, jak jsem se mýlil a transplantaci nechtěl.. Je to skutečný „Gift of life“ – dar života, což je také heslo světové federace transplantovaného sportu.

     Dva roky po transplantaci jsem se zúčastnil Světových her transplantovaných sportovců v kanadském Londonu. S Petrem Žitným jsme přivezli jedinou medaili české výpravy, stříbro ve čtyřhře badmintonu. Kanada mi učarovala po všech stránkách. Úžasná příroda, pomalejší rytmus života a pohoda lidí. Měli jsme možnost poznat život emigrantů v okolí Toronta a čtrnáct dní jsme strávili na druhém konci Kanady od Vancouveru po Calgary, při dobrodružné cestě po Skalistých horách.

     Mezi nejsilnější zážitky v Kanadě patří zahajovací ceremoniál sportovního kláni transplantovaných sportovců. V hokejové hale bylo asi pět tisíc lidí. Po nástupu všech týmů jednotlivých zemí začali nastupovat rodinní příslušníci zemřelých dárců a samotní živí dárci orgánů, kteří přijeli povzbudit „svá želízka v ohni“. Bylo to pro mě nečekané a silně emotivní. Celá hala ve stoje křičela a dlouze tleskala těmto silným lidem. Byla tam maminka patnáctiletého chlapce, který tragicky zemřel. Jela tisíc kilometrů, aby fandila ženě, která žije jen díky srdci jejího syna. Celou dobu her si pomáhají a jsou spolu schopni trávit svátky a dovolené. Považují se za příbuzné. Transplantovaná žena nosí na svém oblečení placku s fotografií zemřelého chlapce. V Čechách toto není možné nejen vzhledem k anonymitě dárcovství.

     Celkem jsem byl na pěti evropských a šesti světových hrách transplantovaných sportovců. Nejkrásnější zážitky mám z Kanady, Thajska a Austrálie, ale měl jsem možnost poznat spoustu jiných krásných zemí a lidí. Medaile mám sice z golfu, badmintonu, volejbalu, skoku do výšky, snowboardu, slalomu a curlingu, ale duší jsem stále házenkář. Vzhledem ke svému věku bohužel již aktivní házenou pomalu opouštím, ale pořád to oddaluji. Dnes organizuji účast českých transplantovaných a dialyzovaných sportovců na evropských a světových hrách jako předseda sdružení Českého týmu transplantovaných (CTT).

     Mít čas na rodinu, kamarády, vlastní práci a organizaci her není lehké. Jsem rád, když se ke sportu sám dostanu. Jsem podnikatel, takže si čas mohu naštěstí organizovat sám. Sportuji většinou dopoledne nebo navečer a práci se často věnuji i v noci.

     Samozřejmě se snažím svou lásku ke sportu předat i svým dětem. Ti dnes již také sportují. Mám patnáctiletého syna Romana a desetiletou dceru Klárku. S nimi jezdíme z tréninku na trénink a ze zápasu na zápas, což ke sportu neodmyslitelně patří. A i když tím pádem není mnoho volného času, jsem rád po všech těch zdravotních útrapách, že je to tak.

Roman Dunda